Po dobu dvou let, než byla roku 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Azar Nafisiová ve svém teheránském domě tajné týdenní debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících.
Autorčino mimořádně působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu.